úterý 17. října 2017

Spolu u stolu

Před chvílí se narodila a už je z ní plnohodnotný člen rodiny i s vlastní židličkou. Původně jsme miminkovskou židli pro Lottynku vůbec pořizovat nechtěli. Mysleli jsme si, že těch pár měsíců, než začne sedět, ji budu krmit v autosedačce, ale postupem času se mi ta představa líbila míň a míň, takže jsme přece jen židličku koupili. K vaření a mixování mrkviček, dýniček a podobných dobrot jsem se zatím ještě neodhodlala (nojo, se třetím dítětem už člověk není na všechno tak děsně natěšený :D), ale Lottynka už svoje posezení několikrát využila. Ještě před pár týdny jí to bylo jedno, ale v posledních dnech ji nebaví ležet na zemi, když všichni ostatní jedí u stolu. Takže se na chvíli přidala k nám a byla úplně spokojená. Jak je možné, že roste tak strašně rychle?!

pondělí 16. října 2017

První nemoc letošního podzimu

Něco málo z našich bohatých protikašlíkových zásob
Dřív nebo později to muselo přijít. Trochu se divím, že zrovna teď, když je tak krásně, ale bacily si asi nevybírají. Prokop kašle, smrká, má teplotu. Nevypadá to nijak zvlášť vážně a tváří se vesele, ale do školky nemůže, čehož lituje jak on tak já. Ale tentokrát nezůstávám jen u lítosti - naopak budu bojovat vším, co doma máme. A že toho není málo! Inhalátor s Vincentkou, šípkový čaj s medem a citronem, bylinkový sirup, mořská voda do nosu, zvlhčovač vzduchu s eukalyptovým olejíčkem, Psí sádlo... Věřím, že to doopravdy pomůže a Prokop bude zase brzo fit. A hlavně doufám, že zbytek rodiny odolá. Kdyby se totiž měl opakovat stejný scénář jako když Bertík chodil první rok do školky (týden nemoc-dva týdny školka-dva týdny nemoc-týden školka...), ovšem s dalším dítětem navíc, tak mě to asi zničí. No, snad to bude tentokrát lepší!

pátek 6. října 2017

28: Konečně dospělá

Dneska jsem zase o rok starší. Bylo potřeba 28 let života, 7 let manželství a 3 děti, ale nakonec to přišlo. Pocit, že jsem dospělá. Vědomí toho, že jsem zodpovědná sama za sebe i za svoje děti. Nezávislost na tom, co si o mě kdo myslí. Schopnost uvědomit si a dát najevo, co chci. Není to ještě dokonalé a asi ani nikdy nebude, ale na zlepšování mám před sebou další roky. Teď jsem spokojená. A vděčná. Mám skoro všechno, co jsem chtěla. Kluci mi namalovali obrázek - co víc si přát?

úterý 26. září 2017

Čas ve dvou

V pětičlenné rodině se dá vytvořit už poměrně velké množství různých dvojic. Ovšem čas ve dvou je (kromě dvojice já a Lottynka) docela vzácnost. Proto jsme se rozhodli ho klukům aspoň někdy dopřát a zařadit ho do našich plánů. První pokus proběhl předminulou neděli, kdy jsem s Prokopem vyrazila ven jenom já. Nevymýšlela jsem žádný extra složitý program. Dojeli jsme metrem k Vltavě, prohlídli si zakotvené lodě, nakrmili kachny a labutě, dali si něco dobrého v kavárně a nakoupili pár drobností. Nebylo to nic moc zvláštního, ale přesto jsme z toho odpoledne měli oba velký zážitek. Prokop byl nadšený, že děláme jen to, co on chce, že poslouchám jen jeho a on je jediný, komu se věnuju. A pro mě byla hrozná pohoda být venku jenom s jedním dítětem, vnímat ho na 100%, nemuset hledat kompromisy mezi potřebami všech tří a opravdu si ho užívat. Minulou sobotu byl na řadě zase Bertík. Ten jel s mužem do IQ parku v Liberci a taky si to oba moc chválili. V plném počtu bychom si na takovou akci netroufli, ale ve dvou to zvládli hezky. A já jsem doma se zbývajícími dětmi měla více méně taky docela klídek. Příště vyrazí zase Prokop s tátou a pak budu na řadě já s Bertíkem. Mít víc sourozenců je z mnoha důvodů super, ale je to něco za něco. Rodič, ať se snaží sebevíc, se prostě nemůže neustále věnovat všem tak, jako kdyby měl jen jedno dítě. Neřekla bych, že tím naše děti nějak výrazně trpí, ale trocha kompenzace jim určitě udělá jen dobře. A nám vlastně taky.

čtvrtek 21. září 2017

Co kdyby...

Když mám špatnou náladu, někdy mi probíhají hlavou různé katastrofické scénáře zahrnující snad všechny oblasti mého života. Opravdu mě napadá ledacos, ale nikdy jsem neuvažovala o tom, co by se stalo, kdybych vážně onemocněla. Až do nedávna. Krátce po porodu se mi objevila v prsu boulička. Když jsem to říkala laktační poradkyni, kterou jsem měla pozvanou domů, čekala jsem, že mi řekne, že je to normální a možná mi vynadá, že jsem hypochondr. Místo toho se zatvářila vážně a kladla mi na srdce, ať se nechám prohlídnout v porodnici. Tak jsem tam šla a zase jsem čekala, že se doktor bude divit, co tam s takovou blbostí dělám. Nedivil. Prohlásil, že to asi bude retence mléka, ale ať si s tím zajdu na ultrazvuk. Tam jsem se dostala až na začátku září (a tentokrát to nebylo způsobenou jen mou liknavostí, ale neuvěřitelnou objednací dobou). Když jsem šla do instituce s názvem "Centrum pro nemoci prsu", cítila jsem se dost nepatřičně, protože mi přece nic nebylo a opět jsem čekala, že mě nějaká místní kapacita vyhodí. Překvapivě se tak nestalo. Kapacita řekla, že to pravděpodobně nebude nic vážného, ale objednala mě na biopsii. A v tu chvíli mě snad poprvé napadlo, že i já bych třeba mohla být nemocná. A nebo tu taky někdy nebýt. Samozřejmě že jsem vždycky tak nějak tušila, že asi nebudu nesmrtelná, ale když jsem si před ordinací prohlížela nástěnky s informacemi o volnočasovém vyžití pacientek s rakovinou prsu, nějak to na mě padlo. Co děti? Co muž? Co by dělali? Ačkoli samotná biopsie o několik dní později nebyla nijak super zážitek (modřinu mám doteď), tyhle myšlenky byly o dost nepříjemnější. Díky Bohu jsem se ale za další týden dozvěděla, že za všechno mohly hormony poblázněné po porodu a jsem úplně zdravá. Jak lehce se mi pak šlo domů! Doufám, že žádný podobný zážitek zase hodně dlouho nebudu muset absolvovat...

sobota 9. září 2017

Školkáčci

Od pondělí chodí do školky Bertík i Prokop. Bertík je už oficiálně předškolák, ačkoli je nám i paním učitelkám jasné, že příští rok ještě do školky určitě nepůjde. Kromě toho, že omluvy musíme psát pouze mailem, má možnost zúčastnit se kurzu angličtiny a bude si víc procvičovat grafomotoriku (což potřebuje jako sůl  a já na to s ním doma nemám čas ani nervy), se celkem nic nemění. Má pořád stejné skvělé učitelky, stejného kamaráda a stejnou zálibu ve stavění kolejí. Pro Prokopa přinesl nový školní rok větší změnu. K našemu velkému nadšení ho nakonec přijali do Bertíkovy školky a tak tam chodí s ním. V pondělí ráno byl celý natěšený a prohlásil, že "rozhodně půjde do školky". Vidím, jak vekou výhodou má, že ji díky Bertíkovi už důvěrně zná. Dopředu jsme mu mohli říct, co přesně ho tam čeká a na co se může těšit. A z nového kapsáře s mašinkou byl úplně na větvi :) První dny zvládl úplně v pohodě, v pátek si tam ale prý ráno trochu pobrečel. Po obědě ale už byl zase veselý, tak věřím, že to po víkendu bude zase v klidu. Paní učitelky vypadají moc mile a Prokop vděčně přijímá program, který si pro děti připravují. Konečně se taky dozvídám, co se ve školce dělá - Bertík mi totiž nikdy nic moc nevypráví. Maximálně ty nejzajímavější momenty, jako že někdo rozbil hrnek nebo Bertíkovi spadl chleba pomazánkou na stůl. Zato když pomáhám Prokopovi v šatně s oblékáním, vypráví a odpovídá i na otázky cizích rodičů. Určitě ještě přijdou rána, kdy jeden nebo druhý nebo oba budou kňourat, že do školky nechtějí, ale myslím, že se jim tam líbí a bude líbit. A já mám dopoledne takovou pohodičku jen s Lottynkou, že tomu ani nemůžu věřit :)

neděle 3. září 2017

Bertík 5 let

Tentokrát se budu držet a vynechám obvyklé řeči o tom, jak to letí a že nemůžu uvěřit tomu, že už je tak velký :) Ve středu jsme s Bertíkem oslavili páté narozeniny a od té chvíle jsem se ještě nestihla zastavit, abych k tomu něco napsala. Dlouho a těžce jsme vymýšleli vhodný dárek, protože Bertík v mnoha ohledech není typické dítě. Kromě vláčkodráhy ho hračky totiž vlastně nebaví. Nakonec jsme mu dali dětský foťák a zatím to vypadá, že to byla dobrá volba. Každou chvíli si něco fotí, zkoumá různé funkce, promazává nepovedené fotky a vůbec si a ním užije spoustu zábavy. Když chce - a to většinou chce - dokáže se už chovat fakt rozumně, až si chvílemi úplně živě umím představit, jaké to bude, až bude dospělý. Větší, silnější, rychlejší a dost možná chytřejší než já. Zvláštní pocit. Pak jsou ale momenty, kdy zase naopak vnímám, jak moc mě ještě pořád potřebuje. Je hodně citlivý, bojí se tmy (ikdyž se to snažíme překonávat), rád se mazlí... Sám od sebe mě nebo manželovi často říká, že nás má rád a je vidět, že to myslí opravdu upřímně. S Prokopem mívají různé spory, kdy dochází i k násilí, ale stejně jeden bez druhého nedá ani ránu. Jeho vztah k Lottynce byl ze začátku spíš chladnější. Nějak moc ho nezajímala sestřička jako taková, ale spíš to, co, jak a proč se v péči o miminko dělá. Jak ale Lotta roste a víc reaguje, už si s ní rád přijde povídat, má radost, když se na něj směje a líbí se mu, když se o ni může starat. Celkově rád a často pomáhá (a ta pomoc už je fakt pomoc!) - myje a utírá nádobí, uklízí myčku, utírá linku (to dělává sám od sebe), věší prádlo, zametá, připravuje příbory, zalévá kytky... Má neuvěřitelnou paměť a nasává všechno, co kdo kolem něj řekne. Člověk si před ním musí dávat pozor na jazyk :) Pořád ho baví dopravní prostředky, hlavně metro a tramvaje (my bychom se asi fakt nemohli odstěhovat na venkov:)). Celé dny si prozpěvuje písničky s vlastními vymyšlenými nesmyslnými slovy. Večer z toho mívám hlavu jak balon. Když ho nechám, bez problémů stráví několik hodin povalováním na pohovce a omíláním jednoho popěvku. Na jednu stranu jsem ráda, že má natolik bohatý vnitřní svět, že se tak dlouho dokáže sám zabavit, na druhou stranu já sama přes den moc neposedím a mám nutkání ho nutit k nějaké aktivitě. Když se mu ale nechce, tak se stejně nenechá. Vlastně poslední dobou, když se mu nechce, tak se nenechá donutit nebo přemluvit k ničemu. Začal prvotřídně odmlouvat a dokáže být pěkně paličatý. Často člověka chytí do různých pastí otázek a hypotéz - někdy je to otravné, někdy zábavné, někdy oboje. Asi ve školce se naučil vymýšlet hádanky a umí tím bavit širokou společnost (např. "Je to v lahvi, je to tekutý a je to bílý. Co je to?" Mléko? Ne! Bílá voda.). Teď po narození Lottynky vidím, že s Bertíkem už je to úplně jiný level. Často jsem z jeho výchovy zoufalá a bezradná, mívám pocit, že to dělám úplně špatně, ale nevím, jak jinak. Kamarádky mě vždycky obdivují, jaká jsem trpělivá a klidná, ale já sama vím, že to vůbec není pravda. Jen mě nevytáčí věci, co obvykle rodiče vytáčí. Ale často na Bertíka i Prokopa doma vybouchnu. A pak mě to strašně mrzí a večer se jim omlouvám. Utěšuju se tím, že sice nepoznají dokonalou mámu (kterou bych podle všech těch časopisů, webinářů a internetových stránek o výchově měla být), ale uvidí, že je normální dělat chyby a je normální se za ně umět omluvit a snažit se z nich poučit. Občas už dokonce vidím výsledky téhle snahy. Bertík si už totiž někdy dokáže uvědomit, co udělal špatně a upřímně se za to omluvit. Myslím, doufám a věřím tomu, že z něj vyroste dobrý člověk.