pátek 11. srpna 2017

Uvidíme se za týden!

První týden bez rodičů, první cesta letadlem, první výlet do zahraničí, první koupání v moři. Kluci dneska brzy ráno odletěli s babičkou a dědou na dovolenou do Bulharska. Těšili se, trochu se báli (hlavně Bertík), ale všichni věříme tomu, že to zvládnou dobře a užijou si to. Přiznám se ale, že nejvíc jsem se nejspíš těšila já. Mít na starost nonstop tři malé děti je pro mě chvílemi fakt náročné. V posledních dnech jsem z kluků dostávala lehkou ponorku, takže jsem vážně ráda, že si od sebe můžeme dát pauzu. Lottynka je čím dál hodnější - skoro nebrečí, hezky jí, už se umí zabavit, večer usíná sama a často vydrží spát bez probuzení až do šesti ráno. Ona je prostě za odměnu. A já si jí teď budu moct celý týden v klidu užívat. A to ani nemluvím o tom, že budu mít čas i pro sebe!

úterý 8. srpna 2017

Prokop tři roky

Už jsme s ním tři roky! I když je na výšku docela malý, je už tak velký! Hlavně vedle Lottynky. Mazlíček, bojovník, odpůrce, pomocník, uřvánek, koumák, zpěvák, tanečník... Na všechno má vlastní názor a umí ho dát jasně najevo. Sveřepě prohlašuje, že má rád jenom maminku a Lottynku, ve skutečnosti jsou ale s Bertíkem skvělá dvojka. Sice se každou chvíli hádají a mlátí (kdo za co může a kdo si začal už dávno neřeším), úžasně se doplňují, krásně si spolu hrají, navzájem rozvíjejí nápady jednoho nebo druhého, vymýšlí hlouposti a pak se můžou potrhat smíchy. Rád si hraje, že je něco nebo někdo jiný (prasátko, slůňátko, vláček, metro, mašinka...), miluje autíčka a vláčky, rád si prohlíží knížky a nechává si číst, baví ho i kreslení. Přestože mi právě on často dává zabrat nejvíc ze všech tří, jsem nepopsatelně ráda, že ho mám a že je právě takový, jaký je. Úžasný. A teď už tříletý.

neděle 30. července 2017

První dovolená v pěti

Původně jsme si mysleli, že léto tak nějak proflákáme doma, protože se nám s malým miminkem nebude chtít nikam jezdit. Ale pak jsme si řekli, že to zvládneme a je škoda sedět dva měsíce v Praze a na poslední chvíli začali hledat ubytování. Překvapivě se to povedlo a dokonce k naší velké spokojenosti. Uplynulý týden jsme totiž strávili sami v šumavské chalupě (a přilehlém okolí samozřejmě). Počasí teda nebylo úplně ideální, ale i tak jsme si to užili víc, než jsem čekala. Chodili jsme na výlety a procházky, zdolali čtyři rozhledny (kluci prostě rozhledny milují), topili v kamnech dřevem a já jsem díky mému milému muži nemusela celou dobu vůbec vařit. Zkrátka, bylo nám opravdu dobře. Jedinou stinnou stránkou takové pětičlenné výpravy jsou ty neuvěřitelné hromady prádla. Pračka se od včerejška už šestkrát otočila (tři várky normálního prádla, dvakrát pleny a ručníky a jednou boty) a koš pořád přetéká. Ještěže nic nežehlím! :)

pondělí 10. července 2017

Šest týdnů

Ach, šatičky! :)
Ve čtvrtek jsme se s Lottynkou přehouply přes magickou hranici šesti týdnů a z novorozence se stalo regulérní mimino. Vydrží docela dlouho vzhůru, zkoumavě pozoruje všechno kolem a už nás dokonce sem tam oblaží opravdovým úsměvem. Je krásná, úžasná a tak dále, ale v posledních dnech taky hodně náročná. S večerním usínáním měla problém vždycky, teď už ale s uspáváním a spaním bojujeme i během dne. Mimo náruč nezabere a i když už se poštěstí, po chvíli se vzbudí a pokračuje v pláči dál. Chovám, nosím, houpu, ale není to žádná sranda, protože do toho se o svoje právo na mámu hlásí i kluci a to ani nemluvím o tom, že je potřeba uklidit, uvařit  a starat se o domácnost nebo aspoň se snažit o to, abychom neumřeli hladem zavalení špínou. Doufám, že je to jen nějaká chvilková záležitost a zase se nám vrátí to spokojené miminko, co jsme tu ještě nedávno měli. I kdyby ne, pořád se utěšuju tím, že víc než několik měsíců (rok?) to trvat nebude, tak to nějak zvládnu. Ale abych si jenom nestěžovala, musím říct, že jsem pořád na větvi z toho, že fakt máme další miminko a navíc holčičku. Už teď s ní cítím to ženské spojenectví a strašně se těším na to, co všechno spolu my dvě holky podnikneme. Za chlapečka bych samozřejmě byla taky šťastná, ale tohle je ještě něco trochu jiného a já jsem moc vděčná, že to můžu zažít.

neděle 2. července 2017

Král autíček

Kolik autíček má asi doma průměrný chlapeček? Nevím teda, kolik přesně jich máme my, ale zdá se mi, že strašně moc. Ale Prokop je miluje a nedá na ně sáhnout, i když už se některá rozpadají (naopak auto se dvěma koly je daleko zajímavější než normální čtyřkolové). K Vánocům, svátku i narozeninám si vždycky přeje auto a moje nesmělé návrhy, že jich má hodně a mohl by dostat i něco jiného, vždycky razantně odmítne. Ale abych mu nekřivdila, musím uznat, že si s nimi opravdu vyhraje. Po období jednoduchého ježdění přišla doba, kdy nejlepší zábava bylo inscenovat bouračky a teď se u nás zase od rána do večera parkuje - kolmo, podélně, do řady, do dvou řad, někdy i do trojúhelníku nebo jiných útvarů. A pak je tu ještě vymýšlení jmen a funkcí k vybraným autům. Pro představu - na fotce dole jsou (zleva doprava): odtahovka, sanitka, policejní sekačka a Kub-bak. Jak na to s Bertíkem přišli, vážně netuším, ale ta dětská fantazie mě fakt baví.

sobota 17. června 2017

Řev a pohoda

Čím víc dětí, tím větší pohoda...
S každým dalším dítětem utíká čas rychleji. Za chvíli bude Lottynce měsíc, nemůžu tomu uvěřit... Od chvíle, kdy jsem se vzpamatovala z porodu a přežila ty první dny, které vůbec nebyly jednoduché, si to fakt užívám. Mít třetí dítě je totiž super. Konečně jsem totiž pochopila, že jakýkoli problém trvá jen chvilku a vůbec nemá smysl se jím znepokojovat. Například u nás bývají odpoledne a večery dost náročné. Kluci jsou už unavení (obzvlášť Prokop, který přestává spát přes den) a Lottka řve, řve a řve. V noci obvykle spí hezky, dopoledne ji stačí pochovat a je v klidu. ale k večeru je to síla. To pak na ni zkouším všechno možné, jen aby se uklidnila a konečně usnula. Jsou to takové ty okamžiky zoufalství, kdy už prostě nevím, co dělat, ale právě v těch chvílích si vždycky vzpomenu na to, že 1)dřív nebo později každé dítě přestane brečet a 2)tohle je maximálně na pár měsíců, které utečou neuvěřitelně rychle. Takže jsem vlastně v klidu (i když už bych si konečně ráda došla na záchod/najedla se/vysprchovala se...) a to mě baví. Snad to tak půjde i dál.

neděle 11. června 2017

Velcí bráchové

Skoro až do konce těhotenství jsem byla přesvědčená o tom, že klukům Lottynčino narození nebude dělat žádný zásadní problém. Bertík už přece jednou tuhle situaci zažil (a zvládnul ji docela v pohodě) a Prokop je zvyklý se o pozornost dělit už od malička. Poslední dny před porodem jsem ale začala trochu pochybovat. Kluci vycítili moji nervozitu a začali se chovat jinak. Prokop byl vzpurnější a uřvanější a Bertík zase ještě citlivější než obvykle. První setkání se sestřičkou proběhlo docela dobře, oba byli trošku zaražení, ale líbila se jim a dokonce se nelekli ani toho, jak vypadám (druhý den po císaři v obří bílé erární košili a s hodně nezdravou barvou v obličeji jsem se bála, že jim pohled na mě způsobí šok). Bertík byl zdrženlivější, zato Prokop si ji hned chtěl hladit a zkoumat. Tohle jim vydrželo i po návratu z porodnice. Bohužel ale ty tendence, co měli před porodem, pokračovaly dál a ještě intenzivněji. Prokop opravdu hodně křičel a vynucoval si pozornost v těch nejnevhodnějších chvílích. Bertík se tvářil docela rozumně a samostatně, ale stačilo jediné neuvážené slovo a okamžitě se rozbrečel. I díky tomu byly ty první dny doma opravdu hodně náročné. Já jsem měla dost co dělat sama se sebou, bojovala s kojením a do toho viděla, jak kluci nezvládají, že se jim nevěnuju, což mi samozřejmě nijak nepřidalo. Věřím ale, že teď už máme nejhorší za sebou. Všichni jsme se uklidnili, nacházíme přijatelný režim pro pětičlennou rodinu, Lotta je většinu času opravdu moc hodné miminko a kluci jsou spokojení, že už zase mají více méně funkční mámu. Uvidíme, jak se jejich vztahy budou vyvíjet dál, ale v tuhle chvíli to vidím docela optimisticky :)