čtvrtek 8. února 2018

Prokop - tři a půl

Pořád nechápu, že se nám, dvěma v podstatě introvertům, narodilo takové dítě. Jsem za to ale nesmírně vděčná, protože soužití s ním je jedna velká výzva, která mě pořád posunuje. I když to je někdy o nervy :) Je to silná osobnost, ví co chce a taky toho dosáhne. Je intenzivní - jak na jednu, tak na druhou stranu. Dokáže být neuvěřitelně roztomilý mazlíček, který by mě upusinkoval, ale taky nemilosrdný diktátor, co mi vpálí do obličeje, že ničemu nerozumím (tušila jsem, že něco takového někdy uslyším, ale doufala jsem, že tak o deset let později). Umí řvát tak, že z toho bolí uši, ale taky vyznávat lásku. Má vlastní názory, které si nenechá vzít. Když si usmyslí, že vyrazí ještě skoro za tmy ve slunečních brýlích nebo že bude mít na hlavě dvě čepice, nikdo a nic mu to nerozmluví. Jeho přístup k životu perfektně vystihuje jeho výrok: Mám rád jídlo. Mám rád život. Mám rád sebe. Skvěle si ale rozumí i s Lottynkou, i když mu začíná vadit to, že je pořád pohyblivější a tím pádem mu leze do věcí, kam by lézt neměla. S Bertíkem si umí krásně hrát (oblíbená hra je na paní učitelky nebo na kočičky), ale taky se poprat. Přestože je o pořádný kus menší, v bitkách má většinou navrch a Bertík už si z jejich sporů odnesl nejeden šrám. Nejsem z toho nijak nadšená, ale obávám se, že to ke klučičímu dětství patří. Má teď nějaké žravé období a já skoro u každého jídla zjišťuju, že jsem ho uvařila málo (co jen budu dělat, až budou oba dva v pubertě?!). K snídani si obvykle dá housku s medem A misku lupínků A kaši. Ve školce mu moc chutná a skoro každý den mi hlásí, kolik si čeho přidal. Vyzvedávám ho těsně po svačině a už po cestě kňourá, že má hlad a větší část odpoledne stráví svačinami, které pak plynule přejdou do večeře. Miluje sladké, ale jí v podstatě všechno kromě kyselých okurek :).Chce být hasičem, což si myslím, že by při své tělesné konstituci klidně i mohl. Rád maluje a vystřihuje a řekla bych, že mu to jde dobře. Už docela dlouho umí držet správně tužku. Často si vymyslí nějaký projekt a ten pak uskuteční. Třeba že vyrobí loď, raketu nebo koberec. Obvykle to vypadá tak, že pomaluje papíry, rozstříhá je a pak slepí lepenkou... S Prokopem se prostě člověk nikdy nenudí.

středa 7. února 2018

Všední dny

Nemoci, nemoci, nemoci. Už skoro dva týdny bez přestávky. Nejdřív jsme já, Bertík a muž zvraceli, pak měla Lottynka ošklivý průjem. Jakmile jsme se z toho dostali, začali kluci kašlat a smrkat. Plynule předali štafetu Lottynce, která ale z toho nevyvázla tak snadno a od Vánoc už podruhé bojuje se zánětem průdušek. Bohužel to nesnáší moc dobře, většinou buď spí nebo brečí, kašle, dusí se, zvrací... Ale nemá teploty a snad se to už začíná lepšit. Ovšem, kdy přijde něco dalšího, je nejspíš jenom otázka času. Na dveřích školky jsou už zase cedule o tom, že ve školce je spála a pátá nemoc. Hm, to potěší. Ale nechci si jenom stěžovat, vlastně se mám dobře. Po dvou letech živoření mi zničehonic rozkvetla orchidej, v pondělí dokonce i v Praze sněžilo a minulý týden jsem byla v divadle. Takže dobrý.

čtvrtek 18. ledna 2018

Zprávy z hor

Celí natěšení, protože zdraví, jsme včera odjeli z Prahy na Šumavu. Sněhu jsou všude hromady a kluci si ho hned po příjezdu náležitě užili. Doma jsou úplně nadšení, když spadne pár vloček, takže tady nestačili zírat. Ale zdá se, že nám není přáno si užít ani dovolenou, protože dnes ráno začal Prokop zvracet a v různých intervalech v tom pokračoval až do pozdního odpoledne. Neudržel v sobě vůbec nic, takže kyblík musel být pořád v pohotovosti. Venku (v pořádné vánici) jsme se s ostatními dětmi vystřídali dopoledne já a odpoledne muž, zatímco ten druhý podával Prokopovi po lžičkách čaj a obezřetně pozoroval každé podezřelé zakašlání. V tuhle chvíli to vypadá docela nadějně, ale kdo ví, co bude dál. Největší strach mám z toho, že to je jen začátek- všichni známe tyhle dětské zažívací problémy a jak umí potrápit hlavně dospělé... Snad to tak tentokrát nebude a zbytek dovolené budeme řešit jen promočené boty a správou techniku stavby sněhuláka.

čtvrtek 11. ledna 2018

PF

Nikdy jsem se o politiku nijak zvlášť nezajímala. K volbám vždycky poctivě chodím, ale vybrat si pro mě bývá často těžké. Všechno to vypadá tak daleko... Teď ale mám pocit, že se něco změnilo. Zdá se mi, že atmosféra je jiná a je potřeba na to reagovat. A tak jsem posledních několik týdnů až měsíců střádala volné chviličky, četla a poslouchala, abych zítra mohla dobře volit. Pro mě to znamená volit Pavla Fischera. Přesvědčil mě, věřím mu. Dobrých kandidátů je víc, ale on je z mého pohledu nejlepší. Tak doufám, že to dopadne nejlíp. Nebo aspoň dobře.

sobota 30. prosince 2017

Loupání cibule aneb Naše Vánoce

Letošní Vánoce se asi nezapíší do historie naší rodiny jako ty nejvydařenější. Neměla jsem žádné velké ambice ohledně úklidu, výzdoby, několikachodového slavnostního menu nebo super vychytaných dárků. Chtěla jsem jen trochu klidu, pohody a radosti. Kdo ne? Bohužel ale ani to moc nevyšlo. Byly světlé chvilky (Prokopovo nadšené "Přesně tenhle přejezd jsem si přál!" a Bertíkův údiv nad tím, že dostal víc dárků než si přál), ale celkově to bylo spíš vyčerpávající. Začalo to už ve čtvrtek, kdy se muž vrátil z práce o několik hodin dřív, protože ho skolila nemoc. Ta ho pak držela v posteli se zimnicí, urputným kašlem a bolestí snad všeho, co  může bolet. Já a kluci jsme jen lehce pokašlávali, Lottynka byla ubrečenější a cokoli jsem chtěla udělat, musela jsem dělat s ní v šátku. Takže veškeré přípravy, chod domácnosti a péče o děti byla na mě. Moje tělo to si záhy uvědomilo  a pokus o nemoc vzdalo (i když se trochu obávám, že spíš než o zdraví, jde jen o odložení nemoci- všechny mámy asi znají tu situaci, kdy dlouho odolávají nemoci, ale jakmile si trochu můžou "dovolit" onemocnět, dopadnou pak o to hůř... ale snad to tentokrát tak nebude). Největším úspěchem Štědrého dne bylo, že muž vylezl z postele a postavil stromeček. U něj pak večer proběhlo pár hezkých chvil, ale celkově to byl dost náročný den. Kolem desáté večer, když už všechny děti spaly a já jsem se s pocitem, že už to mám za sebou (a skleničkou domácího vaječňáku) svalila na pohovku, se Prokop probudil s ošklivým kašlem a brekem. Dostal léky a já zase doufala, že už bude klid. Jenže o hodinu později se probudil znovu a kašlal tak moc, až z toho poblinkal nejen sebe, ale i celou postel. Poté, co jsem všechno kompletně převlékla, se rozhodl, že bude radši spát u nás a celou noc mě okopával. Další den odpadla Lottynka s teplotou 38,5. Teploty se jí držely i následující den, stejně tak jako se jí držel brek, nechuť k jídlu a neschopnost pořádně spát. Takže další den k doktorce, kde vyfasovala svoje první antibiotika a doma opět řev, řev a řev. Do toho kluci pořád víc nebo míň kašlali. O něco později, když už se Lottynce začalo dařit trošku líp (třeba vydržela minutu na zemi bez breku), to skolilo Bertíka, který v tuhle chvíli už třetí den polehává v teplotách a ztratil většinu svých sebeobslužných schopností.... Prostě není to ideální. Není to ani dobrý. A často to není ani snesitelný. Jenže v jedné vzácné chvilce samoty (když jsem šla do lékárny pro průduškový čaj pro děti a prášky pro muže) mě napadlo, že i takový způsob Vánoc má smysl. Díky tomu, že to u nás doma vypadá tak, jak to vypadá, dostávám se hlouběji a hlouběji k významu Vánoc. Jako bych loupala cibuli. Ta první slupka šla sloupnout snadno a udělala jsem to dobrovolně sama. To bylo zřeknutí se všech těch krásných, ale pro mě ne potřebných věcí, obrovského množství dárků, dekorací, cukroví a jídel. Další vrstva byla nemožnost uskutečnit naprostou většinu svých plánů a přání. Pak přišla na řadu ta pohoda a klid, co by o Vánocích každý chtěl. Hlouběji byla dětská radost a ty pověstné rozzářené oči. Z toho mi teda troška zůstala, ale zdaleka ne tolik, kolik bych si přála. Ještě hlouběji je radost a vděčnost, za to, že jsme všichni spolu. To jsem se snažila udržet, ale přiznám se, že byly (a pravděpodobně ještě budou) chvíle, kdy bych radši utekla a byla sama. A tak se dostávám úplně do středu Vánoc. K Božímu příchodu mezi lidi. Tam už nikdo a nic nemůže. To už se neoloupe... Takže nakonec možná ty letošní Vánoce mají větší smysl než kterékoli předchozí.

čtvrtek 21. prosince 2017

Vánoční plány

...teda spíš přání než plány. Plánovat si něco s malými dětmi je dost naivní. Ale i tak je pár věcí, co by se mi tyhle Vánoce líbilo udělat. Přes den nezapínat počítač ani nebrouzdat na internetu na mobilu. V klidu absolvovat všechny rodinné návštěvy. Uspořádat vánoční večírek pro kamarády. Svěřit někomu Lottynku a jít s mužem a kluky do bazénu (Bertík chodí od září na plavání a prý mu to úžasně jde, tak bychom to rádi viděli). Číst dětem knížky, co najdou pod stromečkem a stavět s nimi nové, ještě vychytanější vláčkodráhy. Hrát s kluky jengu (máme moc hezkou dětskou verzi, kde kostičky mají tvar různé zeleniny:)). Vyrazit na nějaký nenáročný výlet. Když bude sníh, vzít kluky někam jezdit na lopatách.Upíjet s mužem všechny naše domácí likéry (máme skořicový, vaječný a zázvorový). Pokročit v nalepování fotek do rodinného alba... Ale možná to dopadne úplně jinak, kromě Lottynky totiž všichni víc nebo míň pokašláváme, dokonce i na mě už došlo. Takže není vyloučené ani to, že Vánoce strávíme v oblaku Vincetky z inhalátoru, budeme se brodit posmrkanými kapesníky a kluky rezignovaně odložíme před obrazovku s Krtečkem, Mašinkou Tomášem a Bořkem stavitelem. Akorát ty likéry určitě vyjdou tak jako tak. Ten zázvorový bude určitě i léčivý!

pondělí 11. prosince 2017

Střípky adventní

Nic velkého se neděje, na nic velkého ani není síla. Jedu v režimu školka- jídlo- prádlo - úklid (rozuměj zbavování se té nejhorší špíny). Lottynka slintá jako bernardýn, vykoukly ji dva zuby a na bříšku se vzteká, že se ještě nedokáže plazit. Prokop má nejspíš zánět spojivek.  Jako obvykle to jsou drobnosti, co tvoří život. Snažím se všímat si těch hezkých a milých, protože ty jsou většinou vidět míň. Ale jsou! Každý den.

Náš adventní věnec. Za povšimnutí stojí Bertíkova "ozdobná větvička" - ten klacek, co z toho čouhá vlevo dole.

Stromeček na balkoně. Letos jsme připravení neobvykle brzo!

Perníčky malovali kluci. Jsem za to vážně ráda, protože mě to baví čím dál tím míň. A takhle to má kouzlo, kterého já nemůžu nikdy dosáhnout.

Náš klasický adventní kalendář, letos naplněný datlovými bonbony, hořkou čokoládou, melasovými a kokosovými sušenkami a sušenými banány. Nebýt toho, že 7. prosince měl Prokop obří zásek, protože chtěl to, co bylo je ve 12, tak funguje perfektně.

Konečně zase čteme večer něco, co neznám zpaměti i pozpátku! Takhle knížka už toho hodně pamatuje, dost se rozpadá, ale o to je krásnější. Hrozně se mi líbí, že ten text i obrázky baví už několikátou generaci.